Zatmění Slunce nastalo opět po roce na téměř stejém místě naší zeměkoule. Pás totality mimo jiné probíhal Jihoafrickou Republikou. A právě tam se vypravila expedice úpické hvězdárny, aby zde mohla 4. prosince toto zatmění pozorovat. Díky pomoci několika sponzorů a díky pomoci jihoafrické astronomické společnosti bylo možno tuto expedici připravit a uskutečnit ji v plném plánovaném obsazení.
Bohužel, po mnoha krásných bezmračných dnech právě v den zatmění začalo opožděné období dešťů a tak byl celý úkaz skryt v stále houstnoucí oblačnosti. Naštěstí se během totality oblačnost nachvíli umoudřila (ovšem pouze asi na 10 sekund) a vrstva oblaků zeslábla. V nastalé díře bylo možno získat několik snímků koróny, i když oblasti dále od Slunce jsou stále skryty za vrstvou oblačnosti.

   

Zde vidíte obrázek dalekohledem 1875/100 mm těsně po začátku totality.

   

Zde vidíte obrázek dalekohledem 1000/100 mm

Následující snímky představují stejný obrázek, pouze s různým nastavením vizulizace. Za zmínku stojí "barevný snímek" jež různými barvami zvýrazňuje oblasti s různým zvšením kontrastu v obraze.



Originální složený snímek před zpracováním :

V roce 1995, 24. října, nastalo další úplné zatmění Slunce. K pozorování tohoto zatmění se z úpické hvězdárny vypravila miniexpedice v počtu dvou lidí. Proč dvou? Kvůli penězům. I tak se takřka polovina nákladů našla v kapsách samotných účastníků.
Pás totality, tedy oblast viditelnosti úplné fáze zatmění, se táhl od Iráku přes Indii až někam po Borneo. My jsme si vzhledem k meteorologickým podmínkám vybrali suché oblasti Indie. Pozorovali jsme nedaleko města Agra, ve vesnici zvané Fateipur-Sikri.
Úplná fáze zatmění nastala v 8:34:09 indického času a skončila v 8:34:59. Vzhledem ke krátkosti celého úkazu (50 sekund) a počtu dvou pozorovatelů jsme prováděli dva experimenty - fotografii bílé korony objektivem MTO 1000 a objektivem s ohniskem 105 mm.
Jeden z výsledků vidíte na následující fotografii. Jedná se o krátkou expozici z objektivu MTO 1000 (f=1000 mm) spolu se zvýrazněnými strukturami v koroně.

Dobu, kdy jsme čekali na odlet letadla - nejlevnější letenky jsou totiž vázány na minimální dobu pobytu tři týdny, jsme využili k získávání cestopisného materiálu, který využíváme při cestopisných přednáškách a výstavách. Následujícím článkem Vás na přednášku či výstavu srdečně zveme:

24. října 1995 předvedlo Slunce své stínové divadlo obyvatelům indického subkontinentu a všem, kteří vážili cestu do těchto míst. Mezi nimi byli i dva pracovníciHvězdárny v Úpici. Bohužel, finanční problémy neumožnily organizaci větší expedice. Ovšem i tato miniexpedice byla ohrožena. Až po finanční dotaci firmySlavonia z Vídně, firmy Steff Broumov a po rezolutním rozhodnutí ředitelky hvězdárny o nutnosti cesty se jelo. Je paradoxní, že vědeckou výpravu české hvězdárny podporuje částečně rakouská firma, ale na tom již nic nezměníme. Na základě meteorologických prognóz a po dlouhé úvaze jsme se rozhodli pro Indii. Zde sice bylozatmění kratší, ale pravděpodobnost špatného počasí pouze asi 5ti či 10ti procentní. Naštěstí pak bylo jasno po celém kontinentě, takže měly úspěch i expedice do Thajska. Vše doopravdy začalo ve čtvrtek 19. října okolo druhé hodiny ranní indického času. V tu dobu se za námi uzavřelo letiště v Delhi a my jsem byli vrženi do teplé indické noci. Okolo letiště panoval čilý ruch, jakoby ani nebyla tak pokročilá hodina. Prvních několik hodin spánku jsme strávili v turistickém kempu, nedaleko Old Delhi. Ideální místo na strávení prvních chvil v Indii. V pátek jsme vyrazili do Agry, poblíž níž se nacházelo malé městečko (na indické poměry) Fatehpur Sikri. Zdese mělo nacházet pozorovací stanoviště pro pozorovatele úplného zatmění Slunce. Prohlédli jsme si asi nejznámější indickou památku Táj Mahál.Je to překrásná stavba z bílého mramoru. Nechal ji postavit Shah Jahan na památku své manželky Mumtaz Mahal. Ta zemřela při porodu jejich patnáctého dítěte. Tato stavba je také nazývána symbolem velké lásky. Také jsme navštívili starobylé zahrady Ram Bagh, založené moghulskou dynastií. Nyní jsou však již značně zdevastované. Není však těžké zavřít oči a přenést se nějakých třista let nazpět a hned vidíte statné maharadži a krásné indické dívky oděné do pestrých šatů. Navštívili jsme ještě mnoho jiných památek, courali jsme se po městě a vstřebávali atmosféru. Indie se prostě nedá popsat, vyfotografovat, či nafilmovat. Ta se musí zažít. Je to směsice zvuků, pachů, spousty lidí i nepořádku. Pořádek a klid je možné nalézt snad jen uvnitř památek či v některých hotelích. V pondělí, tedy den před zatměním, jsme vyrazili do městečka Fatehpur Sikri (77^o 38 východní délky a 27^o6.7 severní šířky). Ceny za ubytování zde však byly poněkud nadsazené (podle našich odhadů asi 10x). Proto jsme byli nuceni ubytovat se v městečku v "hotelu" do něhož bychom za normálních okolností ani nenahlédli a za cenu za kterou bychom kdekoliv jinde přespali v luxusním hotelu. Nu což, takové zatmění Slunce je jen jednou za čas a Indové toho důkladně využili ku prospěchu svému. Zatmění nastalo dne 24.10.1995 v ranních hodinách. Jelikož se naše miniexpedice sestávala pouze ze dvou osob, museli jsme pozorovací program oproti předchozím zatměním omezit. Soustředili jsme se na snímkování bílé koróny, k čemuž jsme použili ruský zrcadlový objektiv Rubinar s ohniskem 1000 mm a světelností 1:10 a č očkový objektiv Nikkor o ohnisku 105 mm a světelností 1:2,4. Oběma přístroji jsme fotografovali na film Fuji Sensia o citlivosti 200 ASA. Úplné zatmění trvalo 50s.První kontakt nastal v 7:24:52, druhý v 8:34:09, třetí v 8:34:59 a čtvrtý v 9:53:40 indického času. To byli oficiální zprávy, které se však ukázaly jako liché. Stanoviště nebylo vybráno přesně na centrální přímce, tudíž zatmění bylo o něco kratší. Jak nám spočítali kolegové z Tatranské Lomnice, trvalo zde 46 sekund. Navíc díky geometrii Měsíce se poměrně brzy objevily Bailyho perly, které úkaz ještě zkrátily. Přesto se nám podařilo několik velice pěkných a cenných snímků, které se nyní dále zpracovávají. Takové zatmění je fantastický úkaz, který se velmi těžko popisuje, protože každý ho vnímá jinak. Při úplné fázi je velice zvláštní tma a asi t icho. Jste-li však na pozorovacím stanovišti, ozývá se všude okolo cvakání spouští a radostný pokřik některých zúčastněných. Pak se najednou opět rozední, rozezpívají se ptáci a přes vhodný filtr můžeme vidět Měsíc, jak postupně opouští sluneční disk. Ihned po zatmění jsme se vrátili zpět do Agry, odkud jsme posléze vyrazili vlakem do Jhansi a pak autobusem do vesničky Khajuraho. Zde jsme nalezli balzám na naše duše. Hledali jsme tu kousek klidu, který nebyl v Agře,jakožto velkém městě, ani na pozorovacím místě, kde se zase soustředilo mnoho lidí. Khajuraho nás nezklamalo. Malá vesnice (na indické poměry), klid a trocha přírody kolem. Jinak je vesnička proslulá svými starými chrámy. Tyto jsou zasvěceny různým indickým bohům (Višnovi, Šivovi, a jiným). Jsou to překrásné stavby, zdobené různorodými figurami. Snad mají zachycovat život tehdejší společnosti, či to měla být jakási kamenná učebnice pro chrámové žáky? Nevím. Jsou však nádherné. Navíc je mnoho z těchto postav zachyceno v různých erotických postaveních. Tyto chrámy jsou také někdy nazývány Kámásútra v kameni. Kromě prohlídky chrámů jsme se vyrazili podívat na vodopády na říčce Ken (nebo na některém z jejích přítoků). Z mapy to totiž není poznat a domorodcům je to fuk. V období, kdy jsme je navštívili, vypadali asi jako Mumlavské vodopády. Avšak v období dešťů se tam prý valí ohromné spousty vody. Chtěli jsme se ještě zajet podívat do jednoho národního parku. Bohužel národní parky byly otvírány až 1. listopadu a to už jsme museli být zpátky v Delhi na letišti. Do Delhi jsme se vrátili 28. října. Ubytovali jsme se opět v turistickém kempu v "kůlničkách na dříví", ale velice rádi, protože jsme již věděli do čeho jdeme. V Delhi jsme si prošli několik muzeí Gándího a i jiných významných míst vztahujícím se ke Gándímu. Coby hvězdáři nemohli jsme si nechat ujít starou hvězdárnu Jantar Mantar. Byla postavena Maharajou Jai Singhem II. z Jaipuru v 17. století. Maharaja byl velký milovník astronomie, který studoval jak východní tak západní systémy. Bez použití optických přístrojů byli naši předchůdci schopni velice přesných měření i výpočtů. Po prohlídce Delhi zbývalo jsme se přesunuli na letiště. Tam jsme nedobrovolně strávili vícenež dvanáct hodin. Letadlo se trochu opozdilo. Druhého listopadu nás pak přivítala studená Evropa. Nyní se napozorované výsledky zpracovávají. Chystáme i srovnání se zatměními předcházejícími. Samozřejmě také hledíme kupředu k zatměním dalším. Pozorování těchto úkazů je pro naši práci důležité, proto podaří-li se sehnat finanční prostředky čeká nás v roce 1997 zatmění, které prochází Mongolskem a Sibiří.

Bylo horké ráno. Celé Delhi se ještě halilo do mlžného, sladce zapáchajícího ranního oparu a my jsme již postávali před branami komplexu budov, na které jsme se velmi těšili. Před námi se tyčily nám ještě nepochopitelné stavby prastarého Jantar Mantaru - obrovské astronomické observatoře.
Takové observatoře stojí v pěti městech Indie a připomínají tak astronomické zanícení maharádži Savai Džai Singha druhého. Tento vládl ve státě Džaipúr, známém dříve pod jménem Ambar, mezi roky 1699 a 1743. Maharádža se narodil v roce 1686 a již ve 13 letech nastoupil na trůn. Neměl to lehké. Sice stihl celý stát i své hlavní město pojmenovat po své osobě, ale v době jeho vlády se již mraky skláněly nad celou moghulskou dynastií. Indií tehdy otřásaly války a boje, zmítala jí anarchie. Ale zdá se, že Džai Singh byl schopný panovník a tak si mohl nalézt trochu klidu pro své zájmy. A jeho zájmem největším byla astronomie. Město Džaipur se za jeho vlády stalo střediskem věd a umění. Tak nějak to připomíná Prahu Rudolfa II.
Džai Singh velmi pečlivě studoval staré astronomické spisy arabské, řecké i evropské. Zjistil, že tabulky, které měl k dispozici nevyhovují jeho potřebám. Začal tedy shromažďovat velkou knihovnu a povolal mnohé astronomy. Ale nejen to. Začal stavět pět astronomických observatoří, kde by se mohl on i jeho astronomové věnovat astronomickému bádání.
První observatoří byl komplex v Delhi, pak následovala mohutnější ve městě Džaipur a menší v Udžadřina, Benáru a Mathuře. Všechny tyto observatoře se zároveň staly základem indické geodetické sítě a byly zapojeny do širšího komplexu observatoří - Greenwich, Zurich, Notske, Saricen - umožňujícímu některá přesná měření.
První observatoř postavil Džai Singh v Delhi v letech 1710 až 1724. Přesný datum se nezachoval, jisté však je, že v roce 1729 se zde již pravidelně pozorovalo. Maharádža nechal nejdříve postavit mosazná astrolabia, přesně podle popisu arabských astronomických knih. Nebyl však spokojen s dosaženou přesností měření a tak se rozhodl postavit přístroje větší - zděné.
Střed observatoře tvoří Samrát - yantra, velký gnomon spojený se dvěmi kvadranty. Stupnice, ryté v mramorovém obložení přístrojů, slouží k měření hodinových úhlů a deklinací Slunce i ostatních nebeských těles. Kvadranty jsou děleny nejen ve stupních a minutách, ale též v hodinách a minutách a také v indických ghatikách a palech. Zde šedesát ghatik po šedesáti palech představuje 24 hodin. Na gnomonu jsou stupnice označující přímo tangenty příslušných úhlů. Hlavní zeď tohoto trojúhelníkového přístroje je vysoká téměř dvacet metrů, délka ve směru poledníku dosahuje více než třicet šest a půl metru. Poloměry obou kvadrantů činí téměř 50 metrů a Slunce na své cestě oblohou posunuje stín po jejich stupnici o čtyři metry za hodinu.
Dalším přístrojem observatoře je Džai-Prakáš, neboli "Záře Džaiova". Traduje se, ?e jeho vynálezcem je sám maharádža. Základem přístroje je dutá polokoule, v jejímž středu byl natažen drátěný průsečík. Tento vrhal stín na ryté stupnice uvnitř polokoule. Zde bylo možno na stupnicích odečítat souřadnice těles. Protože se však na obloze vyskytují i objekty, které nám ani při nejlepší vůli stíny nevrhají, umožňoval přístroj i pozorování opačné, tedy od stupnic k průsečíku. Proto byla podlaha rozdělena na pásy, mezi nimiž bylo možno se pohybovat a měřit. Aby však bylo možno pokrýt pozorováním celou oblohu, bylo nutno postavit tyto stavby dvě, které se svými pásy doplňovaly. Kromě souřadnic umožňoval tento přístroj určit polohu těles ve zvířetníkových znameních. Rozměry jsou vskutku úctyhodné. Průměr polokoulí je téměř osm a půl metru.
Třetí přístroj, pojmenovaný po Džai Singově otci Rámu Sinhovi - Rám yantra, umožňoval měřit výšku a azimut nebeských těles. I on se skládal ze dvou válcovitých budov sedm a půl metru vysokých, s metr a půl tlustým středovým sloupem a třiceti sektory se stupnicemi v podlaze. Za pomoci soustavy záměrných tyčí a vrypů na obloze bylo možno provádět příslušná měření.
Přístroj Mišra - yantra, tedy "smíšený přístroj" je tak nazván podle toho, že v sobě zahrnuje čtyři jiné přístroje: dva gnomony a dvě roviny se sklonem 77^o východně a 68,5^o západně, podle dvou míst, která jsou takto vzdálena od Delhi. Součástí je dělený polokruh, obrácený k jihu - Dakšinóvrtti yantra, čili přístroj poledního kruhu. Jím se měřila výška nebeských těles při jejich průhodu poledníkem. Severní strana Mišra - yantra je skloněna o 5^o a je opatřena velikým děleným kruhem s kovovým hrotem uprostřed. Celý tento systém - Karkašivalaja, neboli Kruh znamení Raka - je orientován tak, že v době, kdy Slunce stojí ve znamení Raka, vrhá kovový hrot svůj stín na stupnici kruhu. Patrně se jedná o "Severní kruh", o němž se zmiňuje Džaganáth ve svém astronomickém díle.
Podle dochovaných zápisů zde bylo přístrojů více, ale ty již vzaly za své. Ostatní Džai Singhovy observatoře jsme již neměli možnost navštívit. Podle dosažitelných pramenů jsou kromě onoho komplexu v Džaipuru ve velmi špatném stavu a nikdy nehrály příliš důležitou roli.

Úplné sluneční zatmění 3. listopadu 1994 bylo pozorovatelné z některých oblastí Jižní Ameriky. A právě sem se vypravila skupina pěti pracovníků úpické hvězdárny (Marková, Křivský, Kordulák, Klimeš, Bělík), aby získala cenné fotografie tohoto jedinečného astronomického úkazu. Hlavním cílem bylo nasnímat bílou koronu Slunce různými přístroji - od širokoúhlé fotokomory zachycující i široké okolí Slunce až po dalekohled umožňující studovat podrobnosti ve strukturách vnitřních částí korony.
Celá expedice byla velmi nákladná a byla uskutečnitelná pouze díky finanční podpory několika sponzorů, z nich? hlavním byla firma TRIODYN MEZ Brumov. Dále se na celé akci podílely společnosti ČEDOK, Česká spořitelna,...
Vlastní pozorování se uskutečnilo poblíž městečka Chapecó v Brazílii. Souřadnice pozorovacího místa jsou: l = 52^o39´37´´, j = - 27^o05´39´´, nadmořská výška 725 metrů. Úplná fáze zatmění nastala ve 12:50:58 UT (druhý kontakt) a skončila ve 12:54:50 UT (třetí kontakt), úplná fáze zde tedy trvala 3 min 52 sec.

Bílá korona byla fotografována refraktorem Mertz s objektivem zastíněným na 90 mm v průměru a ohniskem 1785 mm a objektivem MTO 1000 s expozičními časy od 1/1000 s do 1 s. Snímky slunečního zatmění spolu se širokým okolím Slunce byly pořízeny objektivem o ohniskové délce 105 mm a expozičními časy 1 a 0,5 sec. Dále byl celý průběh zaznamenán na videokameru a celooblohovou kameru. Na prvním obrázku vidíte sluneční koronu fotografovanou ohniskem 105 mm, struktury korony získané zpracováním tohoto snímku jsou na třetím obrázku. Korona z objektivu Mertz je pak na obrázku druhém a příslušné struktury na posledním.

V červnu 1990 byli zaměstnanci naší hvězdárny (Marková, Křivský, Kordulák, Klimeš a Vyskočil) pozváni kolegy z Astronomické observatoře Kijevské státní university k pozorování úplného zatmění Slunce 22. července na severovýchodní Sibiři. Bylo vybráno místo v osadě Markovo, ležící na Čukotce při řece Anadyr (E170^o30 , N 64 ^o 43 ).
Při vlastním zatmění bylo prováděno několik experimentů. Základem bylo snímkování bílé korony dalekohledem Merz o průměru 90 mm (objektiv o průměru 160 mm cloněn na 90 mm) a ohniskové vzdálenosti 1785 mm. Ke zvýšení pravděpodobnosti byl umístěn druhý fotografický přístroj MTO 1000 v osadě Vajegy asi 70 km od tohoto stanoviště. 2 km od stanoviště dalekohledu Merz byl umístěn polarizační dalekohled (průměr 58 mm, ohnisko 1200 mm). Plánováno bylo též fotografování filtrem H-alfa, ten však nepřežil přepravu na místo pozorování.
Celý týden okolo dne zatmění (17.7. - 23.7) byly sledovány základní meteorologické prvky (teplota, tlak, vlhkost vzduchu). Měření atmosferiků, prováděná v témže období jsou bohužel pro velmi silné rádiové rušení v oblasti nepoužitelná.

Vlastní zatmění proběhlo v čase od 03:03:06 do 03: 04:50 UT, trvalo tedy 104 s. Objektivem Merz byla pořízena řada snímků s expozičními dobami od 1/125 s po 2 s. Toto sluneční zatmění proběhlo krátce po maximu 22. slunečního cyklu (maximum nastalo v roce 1899). Z izofot byla zjištěna elipticita a+b=0,04, což odpovídá maximálnímu typu korony. Vlastní struktura korony byla v okamžiku zatmění velmi složitá. Nacházela se zde velká koronální díra v oblasti jižního pólu, řada koronálních paprsk? (i neradiálního směru) a řada dalších útvarů (koronálních dutin). Přilbicovité paprsky byly pozorovány téměř okolo celého slunečního disku, s vyjímkou oblasti zmíněné koronální díry nad jihozápadním kvadrantem. Naopak byla registrována absence tenkých polárních paprsků (Marková, Vyskočil, Rušín, Rybanský, 1993). Ze srovnání souběžných pozorování zelené a červené korony Lyotovým koronografem na Lomnickém štítu byly zjištěny odchylky v rozložení tvaru bílé, červené a zelené korony. U bílé korony byl pozorován nadbytek jasu nad západním limbem, kdežto u korony zelené a červené nad východním. Výsledků bylo využito i při modelování struktury magnetického pole Slunce v době zatmění a srovnání pozorování struktur v bílé koroně s modelem magnetické situace na Slunci (Rušín, Marková, Ambrož, 1994).