Přechod Venuše přes sluneční disk

Jev zvaný "Venus Tranzit"

Venus Tranzit, česky přechod Venuše před slunečním diskem je jistě velmi krásný a zajímavý, v minulosti navíc vědecky velmi významný úkaz. S přesnými měřeními během tohoto jevu  - zejména přesné zjištění časů kontaktů černého kotoučku Venuše s jasným slunečním diskem - můžeme určit vzdálenost Slunce a tak kalibrovat rozměry ve Sluneční soustavě. V dnešní době nemá pozorování přechodu vědecké opodstatnění. Zbývá jeho význam estetický a vzdělávací. Je totiž možno si jednoduchými prostředky odzkoušet postupy našich předků - astronomů, kteří často za velmi svízelných podmínek svá pozorování uskutečňovali.
Máme velké štěstí že můžeme tento úkaz opakující se v osm let vzdálených dvojicích po více než stu letech pozorovat. S největší pravděpodobností nikdo z nyní žijících lidí tento úkaz neviděl. Poslední šanci měli naši předkové v roce 1882.
Od vynálezu dalekohledu mohl být pozorován pouze šestkrát: v letech 1631, 1639, 1761, 1769, 1874 a 1882.
Jev vzniká velmi jednoduše. Vzhledem k faktu, že planety Venuše a Země obíhají, stejně jako většina ostatních planet okolo Slunce prakticky v jedné rovině, zvané rovina ekliptiky, může se stát, že ty, které jsou Slunci blíže než Země, vstoupí na obloze přesně na spojnici Země-Slunce a "zastíní" tak svit Slunce. Je zde však několik ale … Tak zejména planety obíhají "prakticky" v jedné rovině. Ve skutečnosti jsou jejich dráhy od roviny ekliptiky odchýleny a tak se prostě vnitřní planety Merkur a Venuše na požadovanou spojnici ne vždy "trefí", nebo spíše "trefí" spíše velmi vzácně. Díky geometrii drah Země a Venuše mohou přechody nastat vždy pouze okolo 8. prosince nebo 7. června, a jak jsme již řekli ve dvojicích po více jak stu letech (přesněji řečeno, přechody se opakují v intervalu 105.5, 8, 121.5 a 8 let).
Další "ale" se týká relativní velikosti Slunce a planet Merkur a Venuše na obloze. Úhlové rozměry těles během přechodu přes sluneční disk jsou: Slunce - 1890", Merkur - 12" (přechod 2003) a  Venuše - 58,2" (přechod 2004).  A tak i když se vlastně jedná o "malá planetární sluneční zatmění", jsou to jevy pouhým okem těžko postřehnutelné (u Merkura pak zhola nemožné). Jejich krása vynikne až při použití dalekohledu. A to jsme již u další kapitoly, jak takový úkaz pozorovat.
Pozorování přechodu Venuše přes sluneční disk bylo důležité zejména v 17. století, kdy nebyly jiné přesnější metody, jak zjistit skutečné rozměry ve Sluneční soustavě. Právě přesné učení kontaktů při vstupu a výstupu planetárního disku promítajícího se na sluneční kotouč a pozorování z míst s různou zeměpisnou šířkou umožňuje získat informace potřebné pro tyto výpočty, tedy zejména hodnotu sluneční paralaxy. Bohužel, do hry vstupuje neklidná zemská atmosféra, fyziologie oka i přístrojové chyby,  vše vytvářející efekt "černé kapky" omezující přesnost určení časů kontaktu. I tak se francouzskému astronomovi Lalandovi v roce 1771 podařilo kombinací pozorování z let 1761 a 1769 určit vzdálenost Slunce od Země na 153 +/- 1 milión kilometrů. I když byla dosažená přesnost, zejména díky efektu černé kapky, mnohem menší než ve svých studiích předpokládal dosáhnout Edmund Halley (ten uvažoval s chybou 1 procento),  přesto se jednalo o zdaleka nejlepší hodnotu v dosavadní historii měření. V roce 1891 z těch samých hodnot, ovšem při použití modernějších analytických technik, určil americký astronom Simon Newcomb vzdálenost Země - Slunce na 149,7 +/- 0,9 miliónů kilometrů. Z analýzy všech dostupných měření (1761, 1769, 1874, 1882) pak určil tuto hodnotu na 149,59 +/- 0,31 miliónů kilometrů. Pro srovnání, přímá radarová měření z konce 20. století umožnily určit hodnotu astronomické jednotky (AU =  vzdálenost Země-Slunce) na  149,597,870.691±0.030 kilometrů (tedy s přesností na 30 m).

Zmínili jsme se o jevu zvaném černá kapka. Právě on má na svědomí nepřesnosti v určení přesných časů kontaktů černého kotoučku Venuše s vnějším a vnitřním okrajem slunečního disku.  Samotný efekt černé kapky je jednoduchými úvahami těžko vysvětlitelný. Počítačové simulace však ukázaly, že vznikne vždy, když není obraz dokonale ostrý. Jedná se o kombinaci optických a fyziologických efektů v optickém systému (zahrnujícím při vizuálním pozorování samozřejmě i oko). Že se ovšem jedná o jev vyvolávající stále ještě diskuse pokoušející se jej plně vysvětlit ukazuje i pozorování přechodu planety Merkur před diskem Slunce, prováděná mimo zemskou atmosféru na  sondě TRACE (NASA), určené k pozorování Slunce. Planeta Merkur navíc nemá ani atmosféru vlastní. Efekt černé kapky byl pozorován i v tomto případě. Autoři vysvětlují v tomto případě jev kombinací efektu "ztemnění slunečního limbu" a přístrojových efektů. K většímu rozsahu černé kapky v případě Venuše dochází díky přítomnosti atmosféry  na Venuši. (J. M. Pasachoff (Williams College--Hopkins Obs.), G. Schneider (Steward Obs., U. Az.), L. Golub (Harvard-Smithsonian CfA)).

Efekt "černé kapky"

Co tedy pozorovat?

Odpověď je možno rozdělit na dvě hlavní skupiny pozorovatelů. Ti první se budou chtít na přechod pouze podívat a odnést si nevšední zážitek, nebo několik fotografií či zaznamenaný film. Ti druzí se budou chtít pokusit zopakovat měření astronomů v 19. a 17. století. Jednodušší a kratší rada bude určena asi té druhé, "výzkumné" skupině. Existuje projekt VENUS TRANSIT 2004, vytvořený a podporovaný zejména European Southern Observatory (ESO) a European Association for Astronomy Education (EAAE), společně s Institut de Mécanique Céleste et de Calcul des Éphémérides (IMCCE), Observatoire de Paris a Astronomical Institute of the Academy of Sciences of the Czech Republic. V České republice se o zajištění podpory projektu dále stará koordinační výbor, zajišťující propojení mezi organizátory projektu a astronomickou obcí v České Republice. Podrobné informace o celém projektu naleznou zájemci na http://vt-2004.astro.cz/ , nebo na http://www.vt-2004.org/ . Zde je možno nalézt podrobné pokyny k zapojení se do projektu, k pozorování i k individuálnímu či hromadnému zpracování pozorování. Pro první skupinu pozorovatelů máme připraveno několik poznámek, jak vidět co nejvíce.

Jak úkaz pozorovat

Při pozorování přechodu planet přes sluneční disk si musíme především uvědomit, že přecházející těleso prakticky neubírá nic z oslepujícího jasu slunečního povrchu, takže by případné pozorování pouhým okem bez filtru, nebo ještě hůře neodfiltrovaným dalekohledem zcela jistě vedlo k trvalému poškození zraku nebo k jeho úplné ztrátě. V podstatě se jedná o podobné pozorování, jako v případě slunečních skvrn, s tím rozdílem, že se "skvrna", tedy planeta, pohybuje. Však i Kepler mylně popsal jedno pozorování sluneční skvrny z 18. května 1607 jako přechod Merkura přes disk Slunce. Domníval se totiž ještě, že dokonalé Slunce nemůže být "poskvrněno nějakými fleky".
Při pozorování tedy musíme chránit svůj zrak vhodným filtrem. Nejlepší možností pro pozorování pouhým okem je použití speciálních brýlí, určených k pozorování slunečních zatmění.

 

Pokud nenajdete doma ani svářečské sklo, můžete v krajním případě použít osvícené a vyvolané černobílé filmy (ne barevné) ve více vrstvách na sobě.

Chcete-li pozorovat úkaz přímo přes dalekohled, musíte vždy clonit před objektivem, ne za okulárem. Za okulárem se totiž soustřeďuje velké množství tepla, které může filtr poškodit a způsobit tak jeho nefunkčnost. Vhodné je použití speciální folie určené k pozorování Slunce (BAADER AstroSolarTM), kterou je možno zakoupit ve specializovaných prodejnách (např. http://www.dalekohledy.cz ).

    

Kromě pozorování vizuálního se můžeme pokusit průběh jevu nafilmovat či vyfotografovat. Aby byla Venuše na snímku alespoň trochu výrazná, bude nutno použít objektiv o ohniskové délce 1 metr či více. A samozřejmě je objektiv nutno chránit temným filtrem, nejlépe opět pokovenou fólií určenou k pozorování Slunce. Chceme-li zaznamenat na film či videopásku část přechodu - nejlépe začátek či konec - je samozřejmě možno použít i videokamery, nejlépe s telekonvertorem před objektivem a opět samozřejmě vhodným filtrem.
Velmi atraktivní je použití webovské kamery ve spojení s vhodným dalekohledem. Kameru bez původního objektivu umístíme buď v ohnisku malého teleobjektivu (přibližně 135 - 200 mm ohniska podle velikosti čipu) pro zachycení celého slunečního disku, nebo v ohnisku dalekohledu s delším fokusem. Pohled na celý sluneční disk je v prvním případě vykoupen velmi malým obrazem planety, v druhém případě je na snímku zachycena pouze část slunečního povrchu s relativně velkým obrazem planety. Vhodný software, jež je možno zdarma či levně získat prostřednictvím internetu, umožňuje prosté i sekvenční snímání, stejně jako pořízení "filmového záznamu". Některé informace a odkazy, stejně jako ukázky můžete nalézt například na stránkách Hvězdárny v Úpici .

 

Přechod Merkura přes sluneční disk 7.5.2003 (Hvězdárna v Úpici, Secretain 130/1900 mm)

 

Přechod planety Merkur přes sluneční disk 7.5.2003 (Hvězdárna v Úpici, sluneční patrolní dalekohled)

8. červen 2004 a 6. červen 2012

Blíží se století očekávaná dvojice přechodů Venuše přes Slunce v letech 2004 a 2012. Rok 2012 je ještě daleko, ale 8. červen 2004 již "klepe na kopule hvězdáren". Právě tohoto dne nastane očekávaný okamžik možnosti pozorovat tento ojedinělý úkaz. Následující mapky ( http://sunearth.gsfc.nasa.gov/eclipse/transit/TV2004.html ) ukazují oblasti viditelnosti jevu:

Časové údaje ukazující okamžiky jednotlivých kontaktů a maximální fáze, spolu s pozičním úhlem na Slunci,  pro Českou Republiku (50o s.š, 15o v.d., rok 2004):

Venuše se na obloze jeví mnohem větší než měl Merkur, jehož přechod jsme mohli pozorovat v roce 2003. Proto bude přechod Venuše před slunečním diskem jevem mnohem výraznějším. Bude tedy patrně přes vhodný filtr vidět i pouhým okem.

Meteorologická statistika pro období přechodu v roce 2004 byla vytvořena Jay Andersonem

Něco historie

Od roku 2000 před naším letopočtem do roku 1882 našeho letopočtu planeta Venuše 52-krát přešla přes disk Slunce. První zaznamenané pozorování však máme až z roku 1639. Je však možné, že existují ještě nenalezené záznamy pozorování z roku 1520. V té době mohl Montezuma a jeho kněží pozorovat tento přechod, neboť právě planeta Venuše ve spojení s bohem Quetzalcoatlem hrála velkou úlohu v mayském náboženství. Dokonce je možné, že se naleznou záznamy ze staré Číny, či jiné, ale zatím  … bohužel.

 

     

Galileo Galilei, jeho náčrt pozorování Venuše a jeden z jeho dalekohledů

1631

Johannes Kepler (1571-1630) předpověděl po zpřesnění planetárních tabulek přechod Venuše na 6. prosinec 1631. Tento však pro Evropu nastal až po západu Slunce a nemohl být pozorován. O jeho sledování se sice pokusil francouzský astronom Pierre Gassendi, ale z Paříže, odkud pozoroval, skutečně nebyl jev pozorovatelný. Na určení dalšího přechodu v roce 1639, který probíhal jen okrajem Slunce již přesnost Rudolfinských tabulek a Keplerova genialita nestačila. Nevzal totiž v úvahu paralaxu a počítal jev pro typicky zjednodušující případ pozorovatele umístěného ve středu Země. Sice tedy předpověděl přiblížení obou těles na obloze, ale přechod sám mu prostě "nevyšel". A právě paralaxa, respektive její určení, sehrálo ve hře zvané "tranzit Venuše přes sluneční disk" klíčovou roli. Kepler tedy předpověděl další úkaz až na rok 1761.

1639

Naštěstí žil v Anglii člověk, který Keplerovy výpočty prověřil a …. a tak máme z roku 1639 první ověřený záznam pozorování přechodu Venuše pře sluneční disk. Anglický klerik Jeremiah Horrocks použil pro výpočet přesnější data a  metodu výpočtu, než měl k dispozici Kepler, využívající pozorování Tycha de Brahe. A tak mohl se svým přítelem Williamem Crabtreem 4. prosince 1639 (24. listopadu podle tehdy v Anglii platného juliánského kalendáře) sledovat tento vzácný jev. Horrocks pozoroval v Hoole poblíž Prestonu, kde v té době žil.

         

Horrocks pozorující přechod Venuše, náčrt jeho přístroje a kresba

Použil jednoduchý dalekohled umístěný na dřevěném stojanu. Obraz Slunce promítal na papírové stínítko opatřené kruhovou stupnicí. Pomocí tohoto jednoduchého experimentu Horrocks změřil dráhu Venuše před diskem Slunce, její úhlový průměr a oběžnou rychlost. Následně pak určil sluneční paralaxu. Zjistil, že je menší, než doposud naměřená a že tedy Slunce musí být od Země dále než se předpokládalo. Paradoxně sám Horrocks téměř své pozorování propásl. Jak uvedl ve své knize "On the Transit of Venus", musel během dne své pozorovací stanoviště opustit kvůli "záležitosti vysoké důležitosti …. kterou by nebylo slušné zameškat". A tak některé části přechodu propásl. Sice to nikdy nikde výslovně neuvedl, ale zdá se, že onou "záležitostí vysoké důležitosti" byly jeho povinnosti náboženské.
Horrocks se narodil v Toxteth (Liverpool, Anglie) v roce 1619 ve farmářské rodině.

 

Pravděpodobné rodiště Jeremiaha Horrockse

Po studiu na Emmanuel College v Cambridge se v roce 1635 vrátil zpět domů a zabýval se oběhem Měsíce okolo Země. Také se zajímal o výpočty přechodu Venuše přes sluneční disk a zjistil, že tyto přechody nejsou osamocené, ale vyskytují se v párech po osmi letech. Interval mezi jednotlivými dvojicemi pak přesahuje sto let.

 

V roce 1639 pozoruje jím vypočtený přechod Venuše a v roce 1640 se vrací do rodného Toxteth a píše knihu "Venus in Sole Visa". Zabývá se rozměry Slunce. 3. ledna 1641 znenadání umírá. Kromě velké práce v oblasti studia rozměrů Slunce a sluneční soustavy po něm zbyla pamětní deska ve Westminsterském opatství a dvě vitrážovaná okna v kostele Svatého Michaela v Hoole.

 

Vitrážové okno kostela Sv. Michaela v Hoole věnované Horrocksovi

V roce 1716 Edmund Halley vydává svou "A new Method of determining the Parallax of the Sun, or his Distance from the Earth", která se stala inspirátorem mnoha výprav s cílem pozorovat přechod Venuše před slunečním diskem.

Velmi pohnutý osud čekal výpravu Josepha Le Gentil, který se vypravil pozorovat do indického Pondicherri. Bohužel, anglicko-francouzská válka zasáhla do osudů jeho cesty a on dorazil na místo pozorování až po proběhnutí úkazu v roce 1761. V době úkazu se nacházel na lodi, z jejíž kývající se paluby nebylo možno získat žádná smysluplná pozorování. Rozhodl se počkat zde osm let  na druhý ze série přechodů.
Guillaume-Joseph-Hyacinthe-Jean-Baptiste Le Gentil de la Galaziere se narodil 11. září 1725 v Coutance ve Francii. Studoval na Collége de France a pod vlivem astronomických přednášek Nicolase Delisleho se začal věnovat astronomii. Stal se asistentem Jacquese Cassiniho na Pařížské observatoři. Objevil čtyři deep-sky objekty (M32, M8, M36 a M38).
O své cestě za pozorováním přechodu Venuše napsal knihu "A Voyage in the Indian Ocean". Na Měsíci po něm byl pojmenován kráter Le Gentil o průměru 128 km.

 

Výprava angličana Nevilla Maskelyneho pozorovala z ostrova Sv. Heleny ve středním Atlantiku. Během jevu se zde obloha zatáhla a tak nemohli pozorovat jeho konec, což výsledky dosti znehodnotilo.

Další výprava Jeremiaha Dixona a Charlese Masona byla také britská. Chystali se pozorovat na Sumatře, avšak jejich loď "HMS Seahorse" byla napadena francouzskou válečnou fregatou několik hodin po vyplutí z anglického Portsmouthu. Výsledkem bylo 11 mrtvých na palubě "Seahorse". Díky tomuto zpoždění dopluli pouze do Kapského Města v Jižní Africe, kde pak úkaz za nádherného počasí pozorovali.
 
Výprava Johna Winthropa, profesora matematiky a filosofie na Harvard College v Massachusetts Bay Colony pozorovala jev v St. Johns v Newfoundlandu, což bylo téměř jediné místo v Severní Americe kde byl transit pozorovatelný. Navzdory útokům miliónů komárů bylo jejich pozorování úspěšné.

Až za severní polární kruh do Norského Vardo se vypravil rakouský jezuita  Fr. Maximillian Hell. Právě jeho jméno vyvolává úsměv na rtech u anglicky hovořících lidí, neboť ač v jezuitově rodném jazyce "hell" znamená "jasný" či "světlý", angličtina jej překládá jako "peklo". I on měl štěstí a přivezl dobré výsledky.

 

Alexandre-Gui Pingré z Francie byl poslán na francouzský ostrov Roderigue v Indickém ocenánu nedaleko Madagaskaru. Sice měl během přechodu Venuše deštivo, ale konec úkazu se mu podařilo zachytit, takže jeho výprava neskončila úplnou ztrátou. Při návratu byla jeho loď napadena britskou válečnou lodí a po krutém boji byl Pingré zajat a poslán do Lisabonu jako rukojmí. Na britské válečné lodi měl Pingré dosti pohodlí a komfortu, zejména díky přátelství s lodním doktorem, který se vyznačoval velkou zásobou "alkoholové medicíny". Sám Pindré o tom prohlásil: "Liquor gives us the necessary strength for determining the distance of the Earth from the Sun". Domů se pak však vrátil raději po souši.       
 
Jean-Baptiste Chappe d'Auteroche z Francie byl poslán do sibiřského Tobolsku. Na saních tažených koňským spřežením sem přijel 6 dní před vlastním úkazem. Když instaloval své pozorovací přístroje, byl napaden ozbrojeným oddílem Cossacků, neboť se místní rolníci domnívali, že způsobil neobvyklé záplavy použitím svých bizardních přístrojů při pozorování Slunce. Přese všechny potíže přivezl velmi přesná časová měření přechodu

1769

Během 7 let, které uběhly od posledního přechodu Venuše přes sluneční disk se mnohé změnilo, zejména se uklidnila vojenská situace na moři. A tak se mnoho expedic opět vypravilo do světa.

Nám již známý Fr. Maximillian Hell se vrátil do Vardo a opět přinesl skvělé výsledky.

Angličan William Wales byl vyslán do Fort Churchill v Hudsonském zálivu. Přijel sem s ročním předstihem a rozhodl se zde přezimovat. To se ukázalo jako nedobrá myšlenka. Jeho záznamy popisují, jak se zde během dlouhé drsné zimy, "kdy trvalo pouze 5 minut než se pinta brandy proměnila v led", nepředstavitelně nudil.  Vysvobodilo ho až krátké léto, i když se ho při instalaci přístrojů pokoušely zaživa sníst tisíce moskytů a ostatního nepříjemného hmyzu. Domů však dovezl velmi přesná časová měření zákrytu.
 
I Jean-Baptiste Chappe d'Auteroche se opět vypravil na pozorování. Byl vyslán do misie San Jose del Cabo v Kalifornském zálivu, tehdy španělském. Jeho cesta sem i příprava přístrojů proběhla na rozdíl od výpravy předchozí hladce až nudně. Výsledkem opět bylo velmi pečlivé pozorování. Krátce po přechodu se však v oblasti  rozšířila epidemie horečky, které Chappe nakonec po několika dnech podlehl. Nemoci podlehly nejen tři čtvrtiny obyvatel misie, ale kromě tří i ostatní členové francouzské akademické výpravy. Ti se vydali na zpáteční cestu i s cennými daty, dva z nich však po cestě také zemřeli. Osamocený navrátilec Pauly se vrátil s Chappeovými deníky do Paříže v roce 1770.

 

Portrét  Jean-Baptiste Chappe d'Auteroche
 (© The Natural History Museum of Los Angeles County Foundation)

Novou, ale velmi známou postavou, která se zapojila do boje o Venuši byl anglický kapitán James Cook. Cook vyplul z Plymouthu v roce 1768 na lodi "H.M.S. Endeavor".

             

James Cook a jeho H.M.S. Endeavor (model)

Cílem výpravy bylo obeplout zeměkouli a prozkoumat jižní Pacifik. Po sedmi měsících na moři přistáli u v zálivu Matavia na ostrově Tahiti. Zde pak Cook, jeho astronom Charles Green a přírodovědec Joseph Banks pozorovali přechod Venuše. Mys odkud úkaz pozorovali nazvali "Venus Point".

        

Cookova pozorovací základna (Venus Fort), deník a pohled z Venus Point (National Library of Australia)

 

Záliv Matavai Tahiti a Point Venus (na pravé straně obrázku)
Eric Schreur, Kalamazoo Valley Museum

Námořníci se na pobřeží nudili, ale pěkné počasí, čerstvé a dobré jídlo a přítulné tahiťanky jim pobyt velmi zpříjemňovali. Velkým problémem celé expedice byli však hřebíky. Ty se totiž tahiťanům moc líbily a hodily se k ledasčemu. I když byl kapitán Cook poučen z předchozí výpravy "H.M.S. Dolphin" kapitána Samuela Wallise, jehož námořníci právě na Tahity začali projevovat nebývalý zájem o tesařin, i tak musel čelit rozebírání lodní dílny i celé své dřevěné lodi, která samozřejmě držela pohromadě pomocí hřebíků a šroubů. Tahiťanky se velmi snažily vyměnit svá ladná těla za hrst tolik ceněných hřebíků. I přes tajnou zásobu v barelu v podpalubí a přes ozbrojenou stráž v dílně museli někteří námořníci spát na zemi, neboť vyměnili kovové kruhy svých hamak za vášnivou noc.
Mezitím však Cook, Green a Banks z provizorní pevnosti, kterou vybudovali na Venus Point pozorovali velmi přesné časy kontaktů.

 

Zákres pozorování Cooka spolu s Banksovými kresbami (Armagh Observatory)

Charlesu Greenovi nebylo však souzeno vychutnat si ovoce slávy. Zemřel v Batavii (nyní Djakarta) při cestě zpět. Cook dokončil úspěšně cestu kolem světa a vrátil se do Anglie ověnčen vavříny slávy.

Výpravu Guillaume Le Gentila i s jejími potížemi jsme stručně představili již v kapitole předchozí. Dobu osmi let mezi oběma přechody, které se rozhodl strávit na Mauritiu  věnoval botanickému, zoologickému a antropologickému výzkumu Mauritiu a Madagaskaru. (O Poindicherry mezitím francouzi přišli). Jako místo pro pozorování druhého z osmileté série tranzitů si zvolil Manilu na Filipínách. Když však do Manily dorazil, zjistil, že španělský guvernér Don Chose Rayon, nejen že nebyl Le Gentilovu příjezdu vůbec nakloněn (ač byl vybaven průvodním dopisem guvernéra Mauritiu - bohužel francouzského), nýbrž mu hrozilo dokonce uvěznění za špionáž. Přes Macao se pak smolař Le Gentil vrátil do Pondicherry, které se naopak mezitím vrátilo Francouzům. Zde byl vřele uvítán guvernérem a dostal všechnu podporu pro výstavbu pozorovatelny.
Den před přechodem šel Le Gentil spát do jasné krásné noci slibující úspěšné pozorování. Další ráno připravilo pozorovatelům šok v podobě zatažené oblohy. Naštěstí nevěděli, že v Manile bylo jasno.
8. října 1771, po jedenácti letech, šesti měsících a třinácti dnech od zahájení výpravy, překročil po dalších mnoha cestovních potížích Pyreneje a ocitl se opět ve Francii. Když se konečně vrátil do Paříže zjistil, že jeho domovník byl tak nepozorný, že byl opakovaně vykraden. Zpráva o jeho údajném úmrtí během expedice navíc způsobila, že Francouzská Akademie jeho místo jinému. A příbuzní mezitím vydrancovali jeho majetek. Za pomocí právníků jej sice získal zpět, ale soudní spory ho velmi důkladně ožebračily.
Nakonec se však vše začalo obracet k lepšímu. Akademie mu vytvořila zvláštní místo a on sám se seznámil a nakonec i oženil s bohatou madame Potier. Žili prý spolu jako v pohádce a měli dceru, kterou Le Gentil velmi miloval. Jeho důkladná studia prováděná během jeho výpravy a astronomická pozorování jím prováděná ho nakonec proslavila a vynesla mu záři nesmrtelnosti. Zemřel v klidu doma 22. října 1792.

Uplynulo více než 100 let a v letech 1874 (9. prosince) a 1882 (6. prosince) bylo možno pozorovat přechod Venuše přes disk Slunce opět. Doba však již byla jiná. Bylo možno snadněji cestovat - svět se tak nějak zmenšil - a tak se na pozorování přechodu vypravilo mnoho výprav. Do hry vstupují zejména Američané. Snad i proto, že jeden z  předních astronomů té doby, Američan Simon Newcomb, prohlásil určení vzdálenosti Slunce od Země za jednu z klíčových úloh současné astronomie.

V roce 1874 americká "Komise pro přechod Venuše" se sekretářem Newcombem v čele vypravila za vydatné finanční pomoci kongresu osm pozorovacích expedic. I když získané výsledky nesplnily Newcombovo očekávání, uvolnil kongres díky urgencím Williama Harknesse z Naval Observatory další peníze na dalších osm výprav v roce 1882. Sám Newcomb přes všechno své zklamání vedl výpravu do Jižní Afriky. O jeho pesimistickému přístupu k získaným údajům svědčí fakt, že ve svých pamětech poznamenal, že výsledky z roku 1882 nebyly nikdy oficiálně publikovány. Pravdou ovšem je, že Harkness všechna měření pečlivě zpracoval a získal hodnotu sluneční paralaxy, kterou dokonce sám Newcomb cituje ve své knize "The Elements of the Four Inner Planets and the Fundamental Constants of Astronomy" (1895). Nepřikládá jí však velký význam.
Skutečností je, že měření sluneční paralaxy pozorováním přechodu Venuše, díky doprovodným efektům znemožňujícím přesná měření, nemohla přinést již žádná výrazná zlepšení určení tolik hledaného základního "metru" Sluneční soustavy - astronomické jednotky.

Snímek pořízený expedicí U.S. Naval Observatory (místo pořízení snímku není známo)
 © U.S. Naval Observatory

Literatura a odkazy