Obraz Měsíce na obloze je nedílnou součástí naší představy o nočním nebi. Astrofotografové jej proklínají, jiní astronomové čekají s okem přitisknutým k okuláru dalekohledu na krátery objevující se ve slunečním světle postupujícímu u měsíčního terminátoru. Zamilovaní si šeptají Máchovy verše z Máje "Ouplné lůny krásná tvář – tak bledě jasná, jasně bledá, ...". V každém případě nám zejména úplněk, jinak nepříliš prokreslený díky "en face" nemodelujícímu osvětlení, přináší zajímavé otázky. Je stále stejný, stejně velký, stejně jasný? Na fotografické měsíční kompozici Zdenka Bardona, jejíž vytvoření zabralo vlastně celý kalendářní rok, se na tyto otazníky podíváme podrobněji.
Právě proto, že náš Měsíc (tedy ten na obloze) vídáme vlastně každý měsíc (zde míněn kalendářní), pokud tedy oblohu nepokrývají mraky, máme pocit, že jej velmi dobře známe. Vidíme ho zapadat jako uzoučký srpek, případně nám jako úplněk září nad hlavami po celou noc. Tu a tam tuto jistotu naruší měsíční zatmění, jindy například "superúplněk". A nebo také - mikroúplněk. O tom sice média, na rozdíl od superúplňku, tolik nemluví, ale i ten má své kouzlo. A o tato "kouzla" nám tentokrát tak trochu půjde.
I když se nám pojem superúplněk již poněkud vryl do mysli, jedná se pouze o lidové označení astronomicky definované události. Ostatně, jeho původní definice pochází z astrologie. Aby nastal, musí se Měsíc ve fázi úplňku na své dráze kolem Země nacházet v oblasti perigea. A opačně, tzv. mikroúplněk se musí odehrávat v oblasti apogea. Byť to zní možná komplikovaně, situace je poměrně jednoduchá, pokud se tedy dopustíme některých zjednodušení.
Snad již ve školce se dozvíme, že Měsíc vlastně docela jednoduše obíhá kolem Země. I když ve skutečnosti, a to ještě zjednodušené, Země a Měsíc při vzájemném pohybu obíhají kolem společného těžiště zvaného barycentrum. A my si v ještě hrubším zjednodušení můžeme říci, že Měsíc obíhá okolo Země po eliptické dráze. Chceme-li být přesnější, s excentricitou 0,055. Tak se stává, že na své dráze je někdy Měsíc Zemi blíže a jindy dále. A rozdíl to není vůbec zanedbatelný. Pokud se Měsíc nachází v tzv. přízemí, a tedy v perigeu, je Zemi nejblíže, ve vzdálenosti až 356 400 km. V odzemí, tedy apogeu, pak je Měsíc ve vzdálenosti až 406 700 km. Rozdíl tedy činí přibližně 50 300 km, což již se na úhlovém rozměru měsíce na obloze, tedy jeho zdánlivé velikosti mezi hvězdami, určitě projeví. Jedná se totiž o změnu vzdálenosti cca 13%. Na zdánlivém průměru Měsíce to pak dělá přibližně 14%.
Samozřejmě, pokud se nám změní úhlový průměr Měsíce na obloze, změní se vlastně i plocha, která odráží sluneční světlo od Měsíce k Zemi. A to s druhou mocninou. A tím se mění vlastně i jas Měsíce. A to přibližně o plných 40%. Jistou představu o změně plochy měsíčního disku na obloze během perigea a apogea Měsíce ukazuje i tento snímek Zdenka Bardona.
Na závěr článku ještě dvě poznámky. Údaje vzdáleností na snímcích se poněkud liší od hodnot perigea a apogea v článku. Důvod je jednoduchý. Ne každý superměsíc či mikroměsíc nastává přesně v okamžicích perigea a apogea, vždy se k němu však více či méně blíží.
Druhá poznámka se týká zmíněného jasu Měsíce. 40% změny je poměrně hodně. Jak to, že pokud vás na to nikdo neupozornil, že jste si toho nevšimli? A pokud ano, nebyla Vaše reakce typu "... nojo, vítí nějak víc ..."? Pomiňme nyní fakt, že posuzování jasu a velikosti Měsíce na obloze je více než na jeho skutečné úhlové velikosti závislé například na výšce nad obzorem, srovnáním s pozemskými předměty či dokonce i s místem pozorování. Ale kdo z nás si pamatuje, jak svítil Měsíc před rokem, neboť od Luně trvá přibližně 2 roky, než se v úplňku dostane od superměsíce k dalšímu.
Kompozice na snímku je tak trochu unikátní, protože právě v roce 2020 nastalo jak apogeum v období úplňku, tedy mikroúplněk, tak i perigeum v období úplňku, tedy superúplněk. Stejná situace, tím se myslí mikroúplněk a superúplněk v jednom kalendářním roce, nastane až za 26 let.
Velký či malý Měsíc
