Hvězdárna v Úpici, U Lipek 160, 542 32 Úpice
tel:  499 882 289
e-mail:  hvezdarna@obsupice.cz
Poloha:  N50°30'27,5", E16°00'44"
  | Hlavní stránka | Program | Vstupné | Vyhledávání | Download | | Staré stránky | BLIND FRIENDLY |

  Webkamera
(c) Rudolf

  Slunce aktuálně

  Geomg aktivita

  Polární záře

  Rubriky
Akce 2004
Akce 2005
Akce 2006
Akce 2007
Akce 2008
Akce 2009
Akce 2010
Akce 2011
Astronomická Společnost
Hvězdné objekty
Informace
Meteorologie
Meziplanetární hmota
Pozorování
Program
Seismo
Slunce
Solar Data

* Komety - díl třetí – anatomie

Vydáno dne 24. 04. 2020 (3511 přečtení)

l3 Aktivní komety mohou dosáhnout závratných rozměrů a na nějaký čas se stát největšími objekty Sluneční soustavy. Dnes víme, že kometa se skládá ze čtyř základních částí. Nejdůležitější je jádro, které se po zahřátí zahalí do mlhavého obalu, kterému říkáme hlava komety neboli koma. Zároveň s ní vzniká rozsáhlé vodíkové halo. Z komy pak vychází většinou chvost, tvořený plynem a prachovými částicemi, které z komy odfouknul sluneční vítr. Chvost tedy vždy více méně míří od Slunce.



l6 Ovšem cesta k poznání nebyla zcela jednoduchá. Při vizuálním pozorování, ať již pouhým okem nebo dalekohledem, vidíme většinou pouze komu a u jasnějších komet i chvost. Koma mívá různý vzhled, především co se týká takzvané centrální kondenzace. Pro popis se užívá stupnice DC 0 až 9. Typicky má kometa stupeň 3 až 4. Extrémní případy jsou 0 a 9. Nula nám říká, že koma je po celé ploše stejně jasná a chybí uprostřed jakékoli zjasnění. Devítka naopak popisuje stelární vzhled, tedy, že kometa vypadá jako hvězda a okraje nemá difúzní.

l11 Astronomové byli dlouhá léta odkázáni při pozorování komet pouze na popis vzhledu a odhad jasnosti. Nic víc. Velká změna nastala ve druhé polovině 19. století, kdy světlo světa spatřila spektrální analýza. Pokud bílé sluneční světlo rozložíme hranolem na duhu spatříme mnoho tmavých a světlých spektrálních čar. O jejich existenci věděli astronomové od roku 1802, ale teprve v roce 1856 zjistili němečtí fyzikové Gustave Robert Kirchhoff a Robert Wilhelm Bunsen, že jsou projevem přítomnosti určitých atomů. Tím se otevřela možnost zkoumat složení vesmírných těles. Samozřejmě i komet, a první kometární spektrum bylo pořízeno již v roce 1864. Záhy se ukázalo, že je v komě hojně zastoupený vodík, uhlík a dusík, a společně tvoří celou řadu molekul uhlovodíků. Například amoniak (CH3), methan (CH4) a kyan (CN). Postupně se zdokonalováním přístrojů a pozorovatelských metod, bylo objevováno velké množství prvků a molekul. Samozřejmě každá kometa je trochu jiná a jejich složení není identické. A tak čas od času se podaří i unikátní objev.

l2 Velkou pozornost si zaslouží návrat slavné komety 1P/Halley v roce 1910. Tehdy byla vyvolána obrovská panika. Kometa v čase průchodu periheliem se nacházela mezi Zemí a Sluncem a naše planeta přitom prošla chvostem komety. Nikdo nemohl tušit, že je chvost neuvěřitelně řídký a v žádném případě nemůže ovlivnit naši atmosféru. Panika byla vyvolána především nedávným objevem. Ve spektru komety se podařilo detekovat novou sloučeninu, a to kyanovodík (HCN), což je silně jedovatá látka. Mělo se za to, že bude atmosféra naší planety otrávena. V Americe si z toho udělali i dobrý bussines. Prodávali se například antikometové pilulky, a nebo byla nabízena možnost pobytu v ponorce, aby se člověk uchránil po dobu co Země bude procházet chvostem komety. Jelikož jsme na světě a můžete číst tento článek je zřejmé, že vše dopadlo dobře a předpovídaný konec světa se nevyplnil. Dnes již známe desítky prvků a sloučenin. Víme také, že některé komety jsou velmi bohaté na vodu.
A největší objev posledního věku byl oznámen v roce 2009, kdy byla publikována analýza vzorku odebraného v roce 2004 během průletu sondy Stardust kolem komety 81P/Wild. Mezi zachycenými částicemi se podařilo detekovat aminokyselinu glycin (C2H5NO2). Jedná se o první přímý důkaz, že komety mohly v minulosti dopravit na Zemi nejen vodu, ale i část základních stavebních kamenů života. O důvod víc tedy, zabývat se studiem komet a zjistit jakou sehráli úlohu a jestli právě těmto vlasatým dámám vděčíme za to, že jsme tady. A rozhodně nešlo o ojedinělý případ, v roce 2016 byla publikovány měření ze sondy Rosetta, která byla v té době usazena na orbitě kolem komety 67P/Churyumov-Gerasimenko a zaznamenala také přítomnost glycinu, in situ.

l1 Když byl vyvrácen aristotelský názor na komety a ty byly přijaty mezi vesmírná tělesa, všeobecně se soudilo, že jsou to útvary velké a hmotné. Dokonce samotný vznik sluneční soustavy se v Buffonově teorii z roku 1748 část vysvětloval srážkou Slunce s obří vlasaticí, která přišla z mezihvězdného prostoru, přitom sluneční hmoty byla vymrštěna do okolí a dala vznik všem planetám. Tento názor přetrvával až do poloviny 18. století. První pochybnosti o velké hmotnosti komet přinesla 1P/Halley při návratu v roce 1758. Její pohyb byl silně ovlivněn gravitačním působením Jupitera a Saturna, přičemž dráhy těchto planet se nezměnily. Po zjištění, že komety nepředstavují příliš hmotné objekty, se většinou soudilo, že nevelké jádro je volným shlukem plynu a prachu, který je k sobě slabě vázán slabou gravitací. Za důkaz byly považovány i marné pokusy o pozorování tranzitu. Velká kometa z roku 1882 se dostala přesně mezi Zemi a Slunce a procházela přímo před slunečním kotoučem. Při přechodu se ji však nedařilo sledovat ani ve velkých dalekohledech, což svědčilo o tom, že její pevné jádro neexistuje nebo je příliš malé. Se stejným výsledkem skončilo pozorování přechodu Halleyovy komety před slunečním diskem v roce 1910.

l12 Pěkný pohled na to co je kometa napsal na sklonku 19. století slavný popularizátor a astronom Camille Flammarion v knize Na nebi a na Zemi: „Jaké to tajemné složení těchto podivných hvězd! Bledé mlhovinky nemají žádné hmatatelné hmoty, žádné hmatatelné hutnosti a podobají se spíše přízrakům než skutečným bytostem. Jsouce zkoumány v spektroskopu, okazují tři skvoucí pruhy, jež odpovídají pruhům uhlovodíků a jež značí přítomnost uhlíku, vodíku a dusíku ve stavu žáru. Mnohá kometární jádra zdají se být složena z pevných těles, pohroužených do středu mlhoviny, jež tvoří hlavu“. Ještě v roce 1947 bylo všeobecně přijímáno, že celistvé kometární jádro neexistuje. Podle Raymonda Lyttletona je kometa tvořena pouze volným shlukem malých meteorů. Potíž byla ovšem v tom, že taková kometa by nebyla příliš soudržná a velice rychle by se rozpadla a jednotlivé meteory se roztáhly po celé dráze.

l4 Zásadní průlom nastal v roce 1950, kdy americký astronom Fred Lawrence Whipple přišel s modelem špinavé sněhové kole. Další pozorování tuto doměnku potvrdila a v hrubých rysech platí tento model dodneška. Památné je prohlášení: " Kometa, stejně jako atom, má jádro." Jádro jako kompaktní těleso tvořené převážně zmrzlými plyny, oxidem uhličitým, oxidem uhelnatým, také vodním ledem a prachem. Na přímé potvrzení správnosti této teorie jsme si museli počkat do roku 1986. To se k Slunci navrátila slavná kometa 1P/Halley a lidstvo k ní vyslalo celou flotilu meziplanetárních sond. Z povzdálí ji sledovaly japonské sondy Suisei a Sakigake, naopak extrémně blízko (cca 600 km) prolétla evropská sonda Giotto a kometu navštívila také dvojice sovětských sond Vega 1 a Vega2, které proletěly ve vzdálenosti 8 až 9 ticíc kilometrů. Obě sondy startovaly v roce 1984 a cestou ke kometě navštívily planetu Venuši, kde vysadily moduly pro výzkum její atmosféry. Pro nás je tato dvojice sond velmi zajímavá především z hlediska účasti Československa. Právě u nás byla vyvíjena automatická stabilizovaná plošina ASP-G, na které byla nainstalována celá řada přístrojů. Svůj důležitý úkol splnila na jedničku a přispěla také k nečekanému objevu. Sondy dokázaly přímým snímáním existenci kompaktního jádra, ale …

l7 Automatická stabilizovaná plošina byla naprogramována tak, aby sledovala jádro. Předpokládalo se, že je to ta nejjasnější část. Ukázalo se však, že jádro je extrémně černé a tak jak se sonda blížila mizelo jádro ze záběru a přístroje se soustředily na jasné výtrysky. Výsledkem je, že jádro Halleyovy komety má albedo přibližně 4% , jen také malé procento záření je schopno odrazit zpět. Například asfalt dokáže odrazit 7% záření. Kometární jádro je tedy černější než asfalt, to opravdu nikdo nečekal a bylo to převratné poznání. Rozměr nepravidelného jádra připomínajícím burský oříšek byl určen na 16 x 8 x 8 km.

l10 Do dnešních dnů se podařilo navštívit pět dalších komet. Sonda Deep Space (2001) kometu 19P/Borrelly, Stardust (2004) 81P/Wild, Deep Impact (2005) 9P/Tempel, Deep Impact / EPOXI (2010) 103P/Hartley a naposled sonda Rosetta (2014) kometu 67P/Churyumov – Gerasimenko. A právě Rosetta znamenala další významný milník při výzkumu komet. Sonda pouze neprolétala, ale usadila se na oběžné dráze kolem komety a mohla tak sledovat dlouhodobé změny na povrchu. Jak se kometa blížila k Slunci, začal z podpovrchu unikat sublimující led a přitom strhávat prachové částice. Morfologie terénu se přitom významně měnila. Bylo to úžasné dobrodružství, které posunulo naše poznání. Příběh je pěkně zachycen na kresleném snímku Báječná dobrodružství sondy Rosetta a modulu Philae, nyní i s českým dabingem https://www.youtube.com/watch?v=PH4JPzXMmx4.

l8 Kometární jádro je velice porézní a křehké, jeho hustota je odhadována pouze na 0,5 g.cm-3. Po zahřátí bývá aktivní asi tak 10% povrchu. A je tedy až neuvěřitelné, že několikakilometrové jadérko s hrstkou výtrysků stojí za největšími objekty Sluneční soustavy. Podle aktivity dosahuje průměr komy desítek až stovek tisíc kilometrů. Vodíkové halo může mít průměr až 10 milionů kilometrů. A pokud je z jádra uvolňováno značné množství plynu a prachu, pak díky slunečnímu větru vzniká pro komety tak typický znak – chvost, ohon, ocas, ne nadarmo se kometám říká také vlasatice. Některé komety nemají žádný, některé mají krátký chvost a někdy může dosahovat délky několik stovek milionů kilometrů. Ten nejdelší v historii byl zjištěn u velmi jasné komety C/1996 B2 (Hyakutake). Na sklonku března byla viditelná pouhým okem a její chvost při pozorování ze Země dosahoval 90 stupňů. Prostě nádhera přes půl oblohy. Shodou okolností putovala Sluneční soustavou nová sonda Ulysses, určená k výzkumu polárních oblastí Slunce. V letech 1994 a 1995 proletěla postupně nad jižním a pak nad severním pólem a byla na cestě do afelia, kdesi poblíž dráhy planety Jupiter. Zcela nečekaně 1. května 1996 zaznamenaly palubní přístroje zvláštní událost. Například SWOOPS zaznamenal na několik hodin prudký pokles protonů. Analýzou dalších dat a propočty bylo nakonec zcela prokazatelně potvrzeno, že sonda prošla chvostem komety. To by nebylo až tak zvláštní, nebýt vzdálenosti. Sonda se nacházela 3,8 AU od jádra komety, chvost tedy sahal do vzdálenosti 570 milionů kilometrů. Úžasné.

l9 A jaká je vůbec životnost komety? Záleží na mnoha okolnostech, na počtu uskutečněných oběhů kolem Slunce a také na štěstí, aby ji slapové vlivy neroztrhaly na kusy, nebo aby se nesrazila. Ano ano. V zásadě jsou tři způsoby zániku komety. První a dosti dramatický je totální rozpad kometárního jádra. Příčinou může být mohutný outburst, vlastně výbuch, to když se zahřeje množství ledu pod povrchem a pak dojde k jeho náhlému uvolnění. To může vést i k fragmentaci jádra. To je jev poměrně častý. Někdy se stane, že dojde k úplnému rozpadu. Asi nejznámnějším případem je zánik komety 3D/Biela, která byla objevena v roce 1826 setníkem Wilhelmem von Biela z pevnosti Josefov u Jaroměře. Tato kometa zcela zanikla a Země se střetla s pozůstatky jejího jádra. V roce 1872 se poprvé ukázalo nefalšované nebeské divadlo, meteorický déšť, kdy za hodinu rozzářily oblohu tisíce a tisíce meteorů. Pozůstatků kometárního jádra 3D/Biela.

l13 Dalším způsobem je srážka s jiným tělesem. Stalo se tak zatím jednou jedinkrát. Do područí planety Jupiter se dostala v devadesátých letech kometa D/1993 F2 (Shoemaker-Levy). Ten ji nejprve slapovými silami roztrhal na 21 fragmentů, aby pak ukončila svůj život nárazem do planety. Něco podobného se děje i u Slunce, ačkoli tam nemůžeme mluvit o srážce neboť kometa se dříve vypaří než dojde ke kontaktu. Tyto komety jsou objevovány především díky sondám. První takový případ byl zaznamenán v roce 1979. V datech vojenské družice Solwind se podařilo objevit do roku 1984 celkem 5 komet sebevrahů. Dalším úspěšným lovcem se stala sonda Solar Maximum Mission, ta v letech 1987 až 1989 zachytila 10 komet. Avšak veleúspěšným lovcem komet v blízkosti Slunce je sonda SOHO, která od roku 1995 pracuje do dnešních dnů a na svém kontě má tisíce komet! Mno a třetí způsob zániku komet je nejméně dramatický. Prostě jen pozvolné stárnutí a sešlost věkem. Krátkoperiodické komety, třeba z Jupiterovy rodiny, mají oběžnou dobu typicky 6 až 7 let a velmi často se tedy přibližují k Slunci a každým takovým návratem ztrácí značné množství těkavých látek. Komety postupně projevují stále menší a menší aktivitu, nevyhnutelně slábnou. Životnost krátkoperiodických komet se odhaduje tak na 1000 oběhů. Pak zcela vymizí jejich aktivita a z komety zůstane mrtvé těleso. Malá planetka, která jen díky typicky kometární dráze prozrazuje, že kdys bývala ozdobou oblohy.

Pokud budete mít nějaké dotazy na autora, napište mu na email: lehky@obsupice.cz

Celá tisková zpráva | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
  Kde nás najdete

Zvětšit mapu

  Seismogram Úpice (UTC)

  Slunce Ha,Ca,Wl,ZaHa
ha ca
wl zaha

  Meteory-radar
Meteory pozorovné radarem

  ATM + GEOM
Atmosferiky
Šumy 32
Geomagnetika
Radon
Vysvětlení

  Počasí v Úpici (CHMI)

  Spřízněné stránky

продажа кофе в зернах

Tento web byl vytvořen díky redakčnímu systému PHPRs