Občas vám přinášíme snímky Slunce, pořízené různými přístroji patrolního slunečního dalekohledu úpické hvězdárny. Samotnému zařízení se budeme věnovat v některé další virtuální procházce hvězdárnou, dnes se podíváme na jednotlivé typy pořizovaných dat. Jedná se zejména o snímky pořízení ve viditelném světle a ve spektrálních čarách H-alfa a CaII-K. Možná se budete podivovat, že snímky bývají i čtyři a my zde mluvíme jen o třech pozorovacích „oknech“. Nu, čtěte dále … I když dnes se dostaneme pouze k prvnímu dalekohledu - bílému světlu. Ale nebojte se, postupně nezapomene ani na další zajímavá pozorování a dokonce se dostaneme i k radiovým oborům.
První a přístrojově asi nejjednodušším je pozorování v tzv. bílém světle. Světlo je elektromagnetické vlnění, respektive jeho část vymezená vlnovými délkami 390 – 760 nm, což představuje však jen velmi malou část celého elektromagnetického spektra. Ale vzhledem k tomu, že v této oblasti naše Slunce vlastně nejvíce svítí a toto záření se dostane pod ochrannou vrstvu atmosféry, vidíme jej našima očima. V tomto spektrálním rozsahu k nám přichází záření z oblasti sluneční fotosféry, které někdy říkáme viditelný povrch Slunce. Byť víme, že vzhledem ke složení Slunce žádný „pevný“ povrch nemá.
Tato část Slunce je také dlouhodobě pozorována a můžeme v ní vidět i populární sluneční skvrny. I když se mnohdy populárně tvrdí, že je jako první pozoroval Galileo Galilei, určitě to není pravda. Pomineme-li skupinu pozorovatelů okolo let 1609 až 1611, kdy se o prvenství v pozorování či publikaci předháněli J. Fabricius, G. Galilei, Ch. Scheiner či T. Harriot, musíme vzít jednak fakt, že se špatně dokazuje, kdo byl první anebo kdo první pozorování popsal, ale hlavně se jedná o pozorování dalekohledem. Zdá se, že první prokazatelné pozorování sluneční skvrny pochází z roku 800 př.n.l. z Číny. Někdy dochází i k pokusům interpretovat některé artefakty starší datace jako pozorování skvrn, ale zde je toto určení minimálně velmi nejisté.
Ono je totiž pozorování Slunce pouhýma očima a dalekohledem očím přímo nebezpečné. V minulosti dávní pozorovatelé, při určitém riziku poškození zraku využívali pohledu přes řidší oblačnost, zákal z lesních požárů či utlumení jasu Slunce po východu a před západem Slunce, kdy je někdy jas Slunce snížen výrazněji. My si nyní chráníme zrak buď speciálními brýlemi či silným svářečským sklem. V případě použití dalekohledu jsou k dispozici také postupy a zařízení pro snížení jasu.
V současné době se nacházíme v období minima sluneční aktivity, která se co přibližně 11 let opakují. proto je skvrn na Slnci buď velmi málo, případně nevidíme žádné.
Sluneční skvrny jsou jedním z nejstarších indikátorů sluneční aktivity, které můžeme opravdu reálně pozorovat. Ostatně díky správné interpretaci jejich pozorování a extrapolaci do minulosti můžeme poměrně dobře "datovat" i nepřímá pozorování, jako například různé přírodní anomálnie, vzorky z ledovců a podobně, což jednak pomáhá datovat astronomické jevy a naopak opačně i jevy pozemské.
Velice jednoduše můžeme říci, že čím více slunečních skvrn pozorujeme, tím je vyšší aktivita Slunce a čím je skupina skvrn komplikovanější, tím větší je pravděpodobnost, že se v dané oblasti vyskytne například sluneční erupce. A právě proto stále Slunce pozorujeme i v tz. bílém světle. Potřebujeme totiž zjistit, jak se naše Slunce chová a kdy je jeho chování pro lidsto a Zemi nebezpečné.